Exhibitions
Landscape of cast light
8. 4. - 10.5. 2025
Obrazy pro výstavu v Platformě 15 navazují na budování vizuálního jazyka, kterým se zabývám poslední roky - se zájmem o prostor, vzpomínky, komponování nových krajin, překračování hranic vnímání malby na papíře, kombinaci zářivě kontrastní barevnosti s jemností tradiční tušové malby.
Výsledkem je experimentování, propojení dosavadních zkušeností a další propracování tvarosloví malbou tuší a akrylem na bavlněném papíře, následně adjustovaným na plátně a lakovaným.
Přírodní ikonografie s opakujícími se motivy fragmentů krajin v saturované barevnosti odkazuje k procesu naléhavého sdělení, zachycení okamžiku, situace, světla, atmosféry, energie. To vše je následně přetaveno do podoby symbolické krajiny připomínající vitráž, která odráží dialog s dnešním dynamickým světem.
Část velkoformátových maleb na plátně je instalována bez rámu. Vytváří tak unikátní hru světla a stínu, a svým zavěšením ve volném prostoru budí dojem levitace, lehkosti či vzdušného pohybu, kdy prázdný okraj bavlněného plátna evokuje pomyslný rám, bránu, vstup do jiného, mysticky snového prostoru.
Expozice představuje obrazový cyklus, který také úzce souvisí s aktuálně probíhající výstavou v galerii Mind Set Art Center v Tchaj-peji. Unikátní dialog mezi těmito projekty podtrhuje dvojice obrazů vybraná pro Platformu 15, které jsem v roce 2023 namaloval během své rezidence na Tchaj-wanu. Dvě těžiště mé současné tvorby, dvě výstavy, dvě krajiny.
Treasure
Poklad je mnohoznačný pojem. Někdo si pod ním představuje cennosti, jiný přátele. Nejnovější malířský cyklus Markéty Bábkové (1993) v sobě spojuje obojí, protože sice klade jemný vizuální důraz na věci, ale důsledně ve spojení s člověkem. Její nedoslovné senzitivní malby na hraně mezi realitou a abstrakcí je stejně tak dobře možné nazývat šperkovnicemi. Podobu schránek, které ukrývají nejrůznější osobní věci sugeruje totožný formát obrazů, jehož velikost téma ještě zvýznamňuje. Objektová zátiší vynořující se z chaosu nepředmětnosti jsou svého druhu zastřenými biografiemi ukotvenými v utajené privátní archeologii. Přestože se v kompozicích objevují i šperky, častěji se jedná o nejrůznější drobné předměty - amulety, talismany nebo osobní relikvie pro ochranu nebo štěstí, jejichž další moc spočívá především ve schopnosti znovu vyvolat zastřené po/city nebo dokonce vrátit čas. V takovém případě nezáleží na tom, jak vypadají, ale co reprezentují, totiž zhmotněné vzpomínky na lidi, místa, situace i ztracené chvíle. Markéta Bábková přitom nezapomíná ani na skutečnost, že mnohé z nich se k lidem dostaly jako dárek. A to je důvod, proč tyto schránky na emoce doprovází řada intimních pláten v motivem rukou, kde sice nechybí gesto dávání ani přijímání, ale tím nejdůležitějším je samotný dotyk. Právě při něm totiž sacrum předmětů putuje od člověka k člověku.
Ve stínu elipsy
V současnosti je Tomáš Predka (1986) na české scéně respektovaným představitelem formální nepředmětné malby, jejíž kvality se postupně rozvíjejí v závislosti na procesu intenzivního vizuálního přemýšlení. Jak dokazují práce z dřívější doby, někdy se v jeho obrazech sice volně odrážejí vnější podněty, ale i v takových případech se straní konkrétnosti. Svou pozornost věnuje nějakému významově otevřenému principu, který má zároveň symbolický potenciál, jako je například světlo. V současné době se ale čím dál tím více zaměřuje především na děje uvnitř obrazového prostoru, takže tématem jeho malby se stává malba samotná a spolu s tím i její vizuální proměna.
Práce Tomáše Predky spočívá stejně tak v intuitivnosti jako v průběžnosti, takže je možné říct, že každá nová série obrazů přímo podmiňuje to, co bude následovat. Tak se před několika lety do jeho kompozic dostaly bílé linie, které vytvořily protiklad typickým až kaligraficky uvolněným tahům jakoby levitujícím v prostoru. Následně se objevily stíny nebo organické tvarosloví, vycházející ze secesních křivek. Právě na ně navazuje motiv elipsy, se kterým pracuje v současnosti. Dvě ohniska spojená křivkou představují vizuální kód, který v sobě skrze neuzavřenost skrývá koncept věčnosti a kontinuity, jeho dualita může zahrnovat rovnováhu mezi polaritami, v astronomickém kontextu zase odkazuje k dráhám planet, komet, ale i vesmírného odpadu.
A vzhledem k tomu, že dynamický tvar elipsy symbolizuje také neustálý pohyb a změny, je téměř jisté, že je také předzvěstí nové transformace malby Tomáše Predky.
Bushmeat
12. 12. 2024 - 25. 1. 2025
CZ: Nová série obrazů Martina Salajky (1981) se volně vztahuje k jeho nedávné cestě po rovníkové Africe. Odkazuje k ní i její název. Anglické slovo bushmeat označuje maso divokých zvířat lovených v tropických oblastech pro obživu nebo zisk. Zároveň těžko hledat termín, který by do sebe lépe koncentroval hlavní problémy (nejen) této oblasti ať se týkají zdravotních, ekologických nebo environmentálních otázek, které v další fázi zahrnují kulturní nebo ekonomické aspekty celého světa. Pro Martina Salajku je to však především expresivní významově-emotivní zkratka, která působí jako zhutnělá vizuální energie. Takže i když jeho nové obrazy definují konkrétní silné zážitky, ať je to nezvladatelný lesní požár nebo odvěké říční koryto prodírající se džunglí, nejsou primárně postavené na motivu, ale na výrazu. Jinými slovy ještě divočejším rukopise, pastách roztíraných přímo prsty a vyhrocené barevnosti. Váchalovskou démoničnost, která dříve vzývala spíš civilizační temnotu, tentokrát vyvolává z původních zdrojů, jež jsou dnes už Evropě cizí, a její nedefinovatelná síla, tomu odpovídá.
EN: Martin Salajka's new series of paintings (1981) loosely relates to his recent trip to equatorial Africa. Its title also refers to it. The English word bushmeat refers to the meat of wild animals hunted in tropical areas for subsistence or profit. At the same time, it is difficult to find a term that would better concentrate the main problems (and not only) of this area, whether they relate to health, ecological or environmental issues, which in the next phase include cultural or economic aspects of the entire world. For Martin Salajka, however, it is primarily an expressive semantic-emotional abbreviation that acts as a condensed visual energy. So even though his new paintings define specific strong experiences, whether it is an uncontrollable forest fire or an ancient riverbed cutting through the jungle, they are not primarily built on a motif, but on an expression. In other words, an even wilder handwriting, pastes spread directly with fingers and heightened colors. Váchalov's demonic nature, which previously invoked civilizational darkness, is now evoked from original sources that are now foreign to Europe, and its indefinable power corresponds to this.
The Mirror Diary
5. 11. 2024 - 30. 11. 2024
CZ: Název první samostatné výstavy Lucie Rosické (1998) po absolutoriu na AVU volně odkazuje ke stejnojmenné knize Garretta Honga, v níž právě zrcadlo slouží jako prostředník k sebepoznávání s přesahem do celospolečenské reflexe. Její vyšívané obrazy nesou dlouhodobě autobiografický akcent, takže je o nich reálně možné uvažovat jako o svého druhu vizuálním deníku. Nejde jen o to, že jimi otevřeně tematizuje více či méně skryté okolnosti svého života, ale i o fakt, že jejich hlavním námětem je od počátku téměř výhradně její vlastní tělo.
EN: The title of Lucie Rosická's first solo exhibition (1998) after graduating from the Academy of Fine Arts loosely refers to the book of the same name by Garrett Hong, in which the mirror serves as a medium for self-discovery with an impact on societal reflection. Her embroidered paintings have long had an autobiographical accent, so they can realistically be considered a kind of visual diary. It is not only that she openly thematizes more or less hidden circumstances of her life with them, but also the fact that their main subject matter has been almost exclusively her own body from the beginning.
Volume Twice
4. 9. 2024 - 22. 10. 2024
Nová výstava jednoho ze zakladatelů Platformy 15 malíře Jakuba Hubálka (1983) dostala název podle obrazu, od něhož se volně odvíjí. Nejen, že naráží na jeho zdvojenou pozici umělce a galeristy, ale stejně tak se dotýká jeho „rozpolceného“vizuálního přemýšlení, které dlouhodobě osciluje mezi malbou a kresbou, barvou a černobílým výrazem ale i figurální modelací a prostorem abstrakce. Výsledkem jeho práce je série vrstevnatých obrazů založených na principu malované koláže, kde se tyto vlivy navzájem střetávají a vytvářejí specifický významově nedoslovný svět plný náznaků, jenž sice reflektuje fragmenty jeho osobního života, nicméně vychází z objektivních parametrů dnešní neklidné doby. Duplikace – jakési vizuální déjà vu - jako jeden z určujících prvků jeho optické hry pak na jednu stranu ještě znejisťuje vnímání a dynamizuje kompozici, na druhou naráží na skutečnost, že jakkoli žijeme každý to své, všichni „de fuckto“prožíváme jedno a totéž.
Jakub Hubálek patří mezi výrazné malířské solitéry mladší umělecké generace. Na českou výtvarnou scénu vstoupil v roce 2010, kdy diplomoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Kresby (prof. Jitka Svobodová). Vztah k tomuto médiu je také zásadní pro jeho autorské pojetí obrazu a právě v tomto vztahu jsou založena všechna podstatná specifika, která činí jeho malířský výraz výjimečným a rozpoznatelným.
Stories Written and Told
6. 8. 2024 - 30. 8. 2024
Výstava Filipa Dvořáka (*1990) Stories Written and Told kombinuje díla z několika sérií (Ex libris, Strž, Lesy), jejichž společným rysem je zachycení fragmentu děje. V nejnovější sérii Ex libris prostřednictvím malých, s modelářskou precizností do dřeva vyřezaných reliéfních průhledů, kdy však v rámci rozměru obrazu převažuje minimalisticky čistá plocha monochromního plátna. V sériích Strž a Lesy zobrazením divoké přírodní scenérie, mimoděk vyvolávající otázky, kdo jí vlastně prochází, kam směřuje a proč. Dvořák mistrně pracuje s hranicí řečeného, naznačeného a záměrně nevyřčeného. Jsou nám odhalovány střípky nejednoznačných výjevů dávných hrdinských činů, odehrávajících se v romantickém prostředí tajemné krajiny.
EN: The exhibition Stories Written and Told combines works from several series (Ex libris, Strž, Lesy), whose common feature is capturing a fragment of the story. In the latest series, Ex libris, through small relief transparencies carved into wood with model-like precision, but within the scale of the image, the minimalistically clean surface of the monochrome canvas prevails. In the series Strž and Lesy the author depicts wild natural scenery, unintentionally raising questions about who is actually passing through it, where they are going and why. Dvořák masterfully works with the boundary of the said, the implied and the deliberately unspoken. Shards of ambiguous scenes of ancient heroic deeds, set in the romantic setting of a mysterious landscape, are revealed to us.
Medúzin Komplex
5. 6. 2024 - 29. 6. 2024
Malířka Magdalena Turzová se promyšlenou senzitivní malbou dotýká témat, která volně vycházejí z dvojsečné pozice středního věku, kdy člověk už vychovává děti, ale přitom sám nepřestává být dítětem stárnoucích rodičů. Přestože jsou její obrazy ukotvené v osobním prostoru, vztahují se k obecně sdílené zkušenosti, a proto mají schopnost objektivní výpovědi.
Night Napoli
2. 5. 2024 - 31. 5. 2024
Fyzická malba Sofie Švejdové (1990) se rozevírá mezi realitou a abstrakcí. Dotýkaná exprese vytvářená rukama mění skutečnost v emoce a zaklíná je do hutných barevných hmot, které ztrácejí konkrétní tvarosloví a doslovnost, aby se z nich staly zaujaté připomínky událostí a věcí ukotvených v prostoru, přičemž obě polohy se protínají. Jsou jedním a týmž a zároveň každá sama sebou. Sofie na jedné straně odebírá z viditelné skutečnosti, na druhé naopak zviditelňuje to, co za normálních okolností vidět není: energie, vztahy, niterné procesy. Svoje vlastní, samozřejmě, protože při malování vychází z toho, co jí obklopuje, a co se jí děje. Z takového pohledu se dá o její tvorbě uvažovat jako něčem, co přímo dotýká jejího života.
Páteří její malby je na počátku vnější svět, aby se dál tak trochu magicky rozvíjela v nezávislé intuitivní lince už jen podle toho, co se děje na plátně. Dostává se tak na hranice abstrakce, ale při tom neztrácí zobrazivý potenciál. Zůstavá obojím a záleží na optice diváka, jeho způsobu čtení a asociacích, které rozhodují o tom, čím je v daný okamžik víc. Naznačuje to ostatně – především s ohledem na obrazy reflektující bezprostřední domácí prostředí autorky, rozčeřené rodinným výletem do Broumova - i trochu ironický název. Velkosvětskou z angličtiny upředenou roušku odkazující na romantickou noční Neapol demaskuje česká fonetika, aby prozaicky upozornila na fakt, že většinu času, který nám tady byl vyměřen, můžeme s největší pravděpodobností „najít na poli“. Tedy v práci a každodenních starostech.
.jpg)
Pohádky bezesných nocí
4. 4. 2024 - 30. 4. 2024
V roli vypravěče se Jiří Černický pouští do glosování světa skrze soubor krátkých anekdot, které vycházejí z inspirace starých pohádek a bajek knižního souboru Pohádky tisíce a jedné noci. Orientální relikt obohatil evropskou společnost a dovolil nahlédnout do obsahu kulturních aspektů Blízkého východu. Jiří Černický je dobrodruh a cestovatel, který objevuje zapomenutá, nebezpečná i bizarní místa světa, ale i ta skrytá v jeho nitru.
Centrifugy senzací a absurdností vynášejí smyšlené figurky do nabitých barevných polí. Popkulturní fenomén americké fráze „dreams come true“ ohraničuje pole působnosti každého zobrazeného aktéra. Odrážejí od sebe okolní svět a žijí ve své vlastní bublině. Jak sám popisuje Jiří Černický: „efekt energetický polí vychází z představy, že je obraz tvořen ze skvrn (polí), jenž mají ve svém středu energetický významový zdroj.“
Jiří Černický docílil pocitu pohádkovosti díky formě záměrně zvoleného líbezného stylu figurativnosti. Pohádky bezesných nocí jsou založeny na jinotajích a nevyřčených pravdách, které v sobě skrývají magnety přitažlivosti a krutý humor. Postavy působí jako izolanty štěsteny, které působí mírumilovnou povahou, avšak se zlým úmyslem. Pod vlivem cest po Africe a Blízkém východě se do tvorby Černického přimíchal nezaměnitelný spirit odvahy, humoru a nadhledu nad tíživou realitou s ingrediencemi tajemnosti, absurdnosti a exotičnosti k exhalaci informovanosti přítomnému okolí.
POLARIS
6. 3. 2024 - 31. 3. 2024
Výstava Veroniky Gabrielové (1992) je duálně autobiografická, když se v ní prolínají věci, které prožívá, s těmi, o kterých přemýšlí. Její precizní kresebné práce mají formátem i barevností nejednou vizuálně nakročeno k malbě a není úplně snadné je formálně ani tematicky zařadit. Jsou to kombinované asociativní kompozice na pomezí zátíší, krajinných motivů a figurality se symbolickým nábojem, založené především na osobní mytologii. Přestože jsou výrazem zřetelně ukotvené v realitě, jako celek jsou významově otevřené a výkladově vrstevnaté.
Jejich obsah se přímo dotýká autorčiny každodennosti, ale zároveň přerůstá do nadosobního vyznění směrem k aktuální globální problematice, kterou ovšem zpětně stavějí na úroveň intenzívního subjektivního prožívání. Právě síla, opravdovost a přirozená logika vyrovnaného vztahu mezi vlastní intimní sférou a celosvětovým kontextem jsou v našem prostředí výjimečné a dělají z prací Veroniky Gabrielové to, čím jsou – nenásilným a přitom aktivním znamením sounáležitosti s tím co nás obklopuje ať se to zdá být na první pohled jak chce vzdálené, stejně jako zprávou o osobní zodpovědnosti za tento svět.
Gates
24. 1. 2024 - 28. 2. 2024
Absolvent pražské akademie a laureát Ceny kritiky z roku 2021 Pavel Dušek (1992) novým cyklem vytvořeným přímo pro Platformu 15 obecně navazuje na svůj postupný proces materiálového zkoumání malby.
Tentokrát poprvé zaměřil pozornost na ocel, která jeho obrazoobjekty s architektonickým vyzněním ještě víc otevírá parametrům projektování technického typu. Také v tomto případě autor vychází z modernistických principů skládání prostoru, ale na rozdíl od předchozí doby, kdy se často volně inspiroval ultimátními stavbami mezinárodní avantgardy, jsou nyní předobrazy jeho prací ukotvené v současnosti. Ocelové pláty ještě více podtrhují optické kvality reliéfních kompozic, čemuž napomáhají i dynamická proměna barevnosti a řízené experimenty s použitím rzi. Ta nejen že do vizuální hry vnáší strukturální prvky, zesubtilňuje ji a celkově přenáší zoom na detail, ale má i významotvorný efekt, kdy se v obrazech stává ztělesněním plynoucího času.
Geometrizující skladba osvětlených a stinných částí pak otevírá prostor do hloubky až nejzazší ploše, k níž se celý konstrukční systém prolamovaných hmot vztahuje. Jak naznačuje postava, která se poprvé na jednom z obvykle liduprázdných interiérů nachází, nejde jen o tajuplné abstraktní místo, do kterého může divák projektovat své představy o tom, co se nachází vně „stavby“, ale také možné východisko z labyrintu, jenž člověka v jeho každodennosti obklopuje. Kurátorem výstavy je Radek Wohlmuth.
Night City
30. 11. 2023 - 19. 01. 2024
Michal Škapa ve své postupné topografii genetického kódu města tentokrát sáhl do kyberprostoru, když svou inspiraci čerpal z bible cyberpunku, kultovního románu Williama Gibsona: Neuromancer. Není to bezdůvodu už proto, že tento autor v roce 1984 předpověděl osobní počítače, internet, virtuální realitu, nanotechnologie, umělou inteligenci a drony. Jinými slovy reálie, ve kterých nejen že fungujeme, ale modelují náš osobní prostor a ovlivňují prožívání dnešního dne a teď do té míry, že si život bez nich už prakticky nedokážeme představit.
Svůj malířský výraz Michal Škapa zase o něco posunul. Dál balancuje na hranici mezi obrazy a obrazoobjekty, které čerpají z urbanních subkultur. Ačkoli zůstávají samy sebou, představují zároveň jednotlivé díly skládačky přirozeně směřující k agresivní neuspořádanosti vyššího celku. Možná proto je tento projekt pro hackery a street-samurai mnohem víc ne/kompaktní prostorovou instalací než přehlídkou jednotlivých pláten. Night City bylo zatím možné si jen představovat, teď se do něj konečně dá i vstoupit. A vzhledem k tomu, že výstava trvá přes Nový rok, jsou to zároveň zvláštní narozeniny – vizuální oslava čtyřicátého výročí příchodu cyberpunku na náš svět.
Vše, co si o tobě myslím, mi začalo připadat bytostně podezřelé
Jak naznačuje název nejnovějšího cyklu obrazů a prací na papíře, který multimediální umělec Vladimír 518 vytvořil pro prostor Platformy 15, stala se hlavním tématem jeho momentálního vizuálního uvažování introspekce. Svou typickou plošnou malbou v pastelových odstínech kombinovanou s razantními grafickými zásahy a brutální redukcí tvarů, která se někdy zastaví až na hranici karikatury, defragmentuje lidskou tvář téměř po architektonickém způsobu a snaží se skrz její povrch proniknout do labyrintu pocitů a myšlenek. Dynamická kompozice posouvá tradiční motiv hlavy směrem ke strukturální abstrakci, takže se dokáže vyhnout vyčerpávající ilustrativní doslovnosti, ale zároveň si uchovává schopnost fungovat jako katalyzátor osobních asociativních procesů. Objektivizující tvarosloví otevírá možnost subjektivního vnímání, díky obecně utvářenému výrazu se tedy může s obsahem obrazů ztotožnit v podstatě každý. Přestože se zdá být v centru zájmu především sebereflexe, jinými slovy hlava a vše, co se v ní děje, včetně sebezpochybňování a postupující destrukce osobnosti, to k čemu se Vladimír 518 ve skutečnosti vyjadřuje asi nejvíc je reflexe doby plné virtuálního předstírání konfrontované s reálným tlakem každodennosti.
Princezny v mlíku
10. 10. - 2. 11. 2023
Jiří Petrbok (1962) je ikona současné malby. Rád vytváří nejrůznější postavy a převádí je v ikony dnešního hypebeast světa do svých obrazů. V podzimní sezóně fashion weeků a šokující atmosféře globálních katastrof se výstava pokouší ukázat jednotlivá díla v konceptu módního lookbooku, který předchází hlavnímu aktu, tedy catwalku. To především umocňují kresebné série na papíru, které Petrbokovi mnohdy napomáhají jako přípravné skici pro velkoformátové malby. Čím se vůbec trápíme, když máme všechny možnosti světa? Tahle otázka je stěžejním statementem aktuální výstavy.
V návaznosti na historii místa, v němž se nachází galerie Platforma 15, se odůvodněně objevuje právě tato nově vzniklá série Jiřího Petrboka. Původně sloužící prostory mlékárny, které fungovaly od roku 1958, se tak podařilo znovu ponořit do bílé mlhy. Petrboka proto napadlo pokračovat na cyklu a znovu vytvořit triptych princezen, které se nacházející v mléčné mlze a stávající se patronkami galerie.
Piemonte
29. 08. - 28. 09. 2023
Názvem vůbec první samostatné pražské výstavy Michaely Červené (*1997) je Piemonte, nazvané podle regionu v severní Itálii poblíž Turína, kde letos na přelomu jara a léta pobývala na čtyřměsíční stáži. Tam také kompletně vznikl vystavený cyklus obrazů, který je inspirovaný především místní flórou, prožitkem ledovcem utvářené krajiny údolí Aosty a výhledem na dvoutisícovku Monte Gregorio. Práce v otevřeném prostoru přinesla na jednu stranu zhutnění, na druhou větší uvolnění a rozmach rukopisu. Intenzivní světelnost přidala výraznou proměnu barevnosti.
Lame a spillo
20. 06. - 22. 07. 2023
Autorem čtvrtého projektu PLATFORMY 15 je Renata Machýčková (1988).V roce 2013 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde studovala v ateliéru malby Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. Má za sebou stáže v ateliéru Václava Stratila na FaVU v Brně a na Middlesex University v Londýně. Kromě malby používá i specifické výtvarné techniky, ať už je to práce s voskem nebo řezání skalpelem do listů papíru ve výsledku ne nepodobným krajce. Její práce kombinuje svižnou kresebnou expresivitu s odkazem k lidovým rukodělným technikám založeným na ornamentální redukci. Vystavuje v České republice a Itálii. V doslovném překladu má název výstavy Čepele na podpatku evokovat element ženskosti a ostrosti. Projekt propojuje malířskou tvorbu Renaty Machýčkové s výběrem prací na papíře. Ústředním tématem je ženská tvář, charakter.
Perennials
18. 05. - 16. 06. 2023
Autorkou již třetího projektu PLATFORMY 15 je Kateřina Ondrušková (1991), představitelka nejmladší umělecké generace. Je absolventkou malby na pražské akademii (2013 - 2019), kde postupně prošla celkem třemi ateliéry výrazných uměleckých individualit, které pomáhaly formovat její vlastní vizuální jazyk. Intuitivní vrstevnatá expresivní malba Kateřiny Ondruškové je ukotvena v realitě a disponuje parametry příběhového vyprávění. Často vychází přímo z osobní mytologie. Ústředním tématem, procházejícím zatím prakticky celou její tvorbou, jsou prvky živé i neživé přírody, například květiny nebo kameny, které ovšem často slouží i jako indikátor různých aspektů lidského života. Kateřinu Ondruškovou zastupuje Double Q Gallery z Hongkongu, která její práce kromě jiného v březnu 2023 představila v rámci Symbiosis 2.0 - VIP sekce, Art Basel Hong Kong
Ve stínu mizející hory
14. 04. - 14. 05. 2023
Autorem druhého projektu pro PLATFORMU 15 je jeden z nejvýraznějších malířů své generace Jakub Tytykalo (1984), který zde představuje výběr svých obrazů z posledních dvou let. Pracuje v nich svým typickým rukopisem, kdy kombinuje malířské a kresebné postupy, někdy ještě s vlepovanými papíry, které konfrontuje s až sochařsky vnímaným tvaroslovím založeným na fragmentaci. Jeho nový soubor zároveň dobře zachycuje aktuální proměnu koloritu, totiž přechod od dříve převládajících zemitých odstínů, ke škále modří, které jeho plátnům dominují dnes a staly se pro něj novou základní barvou, jež vytlačila většinu ostatních.
Happy
B-Day
09. 03. - 09. 04. 2023
Come along on Thursday from 7pm for the Opening of PLATFORMA 15’s contemporary art space in the heart of Vinohrady. Celebrate the launch of Jakub Hubalek Happy B-Day’s solo exhibition, take a tour of the art studio, learn how PLATFORMA 15’s can help your creative ideas grow. Discover this and more at Prague’s newest art venue – we look forward to welcoming you!