Rigor Mirage
3. 9. 2025 - 4. 10. 2025
CZ: Výstava RIGOR MIRAGE otevírá otázku, co dnes znamená být člověkem – v době, kdy hranice mezi člověkem a technologií přestává být zřejmá. Matěj Pokorný vizuálně formuluje, jak tyto proměny ovlivňují lidskou identitu a naše sebevnímání. Obrazy vznikají rychle, intuitivně – jako záchvěvy energie, ke kterým se následně vrací, zkoumá je, přetváří i ničí. Do maleb se vkrádá hmota, a Matěj plynule přechází k médiu sochy – v momentě, kdy opouští malbu, zůstává s ní však nadále vnitřně propojen. Sochy vznikají systematičtěji, ale i v nich je patrná touha po síle, po tvaru balancujícím na hraně rozpadu. Hmota – socha – má schopnost fyzického odporu, který lze překonat jen velkou silou. Je to dialog mezi umělcem a matérií.
Proměna společnosti – i ta osobní – je plná křehkosti, slabosti, neuróz. Matěj Pokorný si klade otázku, co to vlastně znamená být člověkem – fyzicky, emocionálně, filozoficky. Je to téma, které v něm zůstává – jako ztuhlá představa, ke které se neustále vrací, a skrze své vidění nám o ní podává zprávu.
EN: The exhibition RIGOR MIRAGE opens the question of what it means to be human today, at a time when the boundary between human and technology is increasingly blurred. Matěj Pokorný offers a visual reflection on how these shifts affect human identity and self-perception. The paintings are created quickly, intuitively—like bursts of energy. He returns to them repeatedly, examining, reworking, and deconstructing them. Matter begins to enter the paintings, and Matěj naturally transitions into the medium of sculpture. In this moment, he may step away from painting, but the connection remains deeply felt. His sculptural work is more systematic, yet it retains the same desire for intensity—a form that exists on the edge of collapse. Matter—sculpture—has the power to physically resist, demanding great force from the artist to yield. It becomes a dialogue between the artist and the material.
Our transformation—as individuals and as a society—is marked by fragility, weakness, neurosis. Matěj Pokorný asks what it means to be human—physically, emotionally, philosophically. It is a theme that remains within him, like a solidified vision to which he returns again and again, offering us glimpses through his ways of seeing.
Collision
17. 6. 2025 - 18. 7. 2025
CZ: Stejně jako planety, jejichž krajiny jsou výsledkem kolizí, explozí a nekonečných dopadů kosmického materiálu, i lidská duše naplňuje týž princip. Neustále se znovu a dokola přetváříme střety narušujícími hranice naší bytosti. Před dopadem meteoritu nás chrání atmosféra, jejíž ochrana však není bezpodmínečnou; uniknout pak zdá se není kam: přichází paralýza s vyděšenýma očima dokořán.
Není ale právě okamžik otřesu klíčovým momentem duše a její transformace? Nelze se pouze takto přiblížit svébytnosti, k níž lze spět pouze nekonečně krkolomným vývojem?
Narušování hranic, vědomí vlastní duše a moment střetu s vnějším světem je téma, které se mě v současné době niterně dotýká. Z východu i ze západu, z včerejška i zítřka dopadají meteority působící spoušť. Každý meteorit je však naštěstí – a snad i především – meteorem, úžasným jevem v atmosféře. Něčím, co dává naději, jako když se říká: „Padá hvězda, přej si něco.“ Jen málokterá srážka je fatální a není příležitostí. Naděje umírá jako poslední: jako meteorit vychládající v zemi, nad kterou nejprve zazářil jako padající hvězda.
EN: Just like planets, whose landscapes are the result of collisions, explosions and endless impacts of cosmic material, the human soul also fulfills the same principle. We are constantly reshaping ourselves again and again through collisions that disrupt the boundaries of our being. The atmosphere protects us from the impact of a meteorite, but its protection is not unconditional; then there seems to be no escape: paralysis sets in with wide-eyed terror. But isn’t the moment of shock the key moment of the soul and its transformation? Can’t we only approach the uniqueness that can only be achieved through endlessly breakneck development in this way? The disruption of boundaries, the awareness of one’s own soul and the moment of collision with the outside world is a topic that currently touches me deeply. From the east and the west, from yesterday and tomorrow, meteorites are falling, causing havoc. Fortunately, however – and perhaps above all – every meteorite is a meteor, an amazing phenomenon in the atmosphere. Something that gives hope, like the saying: "A shooting star, make a wish." Few collisions are fatal and are not opportunities. Hope dies last: like a meteorite cooling in the ground over which it first shone as a shooting star.
MEDIA PARTNERS
