top of page
Putování za čtyřmi slunci
VERNISÁŽ: 11. 11. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 25.11. | 18:00
11. 11. 2026 - 12. 12. 2026
Nejnovější malířský projekt Patrika Hábla (1975) představuje výběr obrazů, které v posledních letech soustředěně rozvíjejí jeho experimentální techniku vymývané malby. Ačkoli v podstatě nikdy nezaznamenávají konkrétní scenérie všechny se týkají prožitku z krajiny. Svůj základ sice mají v pozorování, ale víc, než skutečným krajinným úsekem jsou vzpomínkou, která si uchovala sílu vnímání, zatímco přesné obrysy času i místa postupně mizely. Ostatně, není náhoda, že Patrik Hábl tuto techniku nejintenzivněji rozvedl právě v době pandemie.
Název výstavy odkazuje k jednomu z obrazů, v němž se skutečně objevují čtyři výrazné barevné skvrny vzdáleně připomínající slunce. Pojmenování však zůstává spíš v poloze lehce romantizujícího významově otevřeného a emotivního výrazu než, aby bylo doslovným klíčem k interpretaci celého souboru. Nečekaná situace je možná pointou každého putování. V tomto případě ale slunce nevystupuje jako formativní krajinotvorný element, už proto, že v některých scenériích hraje prakticky marginální roli. Namísto toho je však podstatnou součástí samotného vzniku maleb. Patrik Hábl pracuje na obrazech tohoto typu venku, pod širým nebem, kde právě sluneční teplo určuje tempo schnutí vodou ředěného akrylu a stává se jednou ze zásadních podmínek další práce. Příroda u něj tedy není jen rozvolněným námětem. Přímo vstupuje do procesu vzniku obrazu.
Ačkoli jsou Háblovy krajiny až na výjimky liduprázdné, nejsou neosobní. Naopak. Otevírají prostor, který divák objevuje sám pro sebe, bez stafáže, příběhu či jednoznačné orientace. Současně však nesou silnou stopu tělesnosti. Vznikají pohyby rukou, vahou plátna, působením gravitace, rychlostí rozhodování i bezprostředním kontaktem s vodou, vzduchem a sluncem. Právě v této zvláštní rovnováze mezi fyzickou konkrétností a obrazovou neurčitostí může spočívat jejich hlavní intenzita. Nezobrazují krajinu jako teritorium. Přibližují ji jako zkušenost.
Výlet
VERNISÁŽ: 7. 10. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 21.10. | 18:00
7. 10. 2026 - 7. 11. 2026
Nový obrazový cyklus Ester Knapové (1993) sice vyrůstá z osobní paměti, ale překračuje přitom rovinu autobiografického záznamu. Jeho východiskem jsou vzpomínky z dětství a také fotografické předobrazy pocházejí částečně z rodinného archivu. Autorka s nimi ovšem nezachází jako s dokumentem, spíš jako s proměnlivými nositeli zkušenosti, jejichž význam se v procesu malby vzdaluje od původní situace a otevírá se obecnějšímu čtení. Okolnostmi podmíněný děj je tak rozprostřený mezi konkrétním prožitkem, a tím, co si paměť postupně sama vytváří.
Ester Knapová malířsky pracuje s vizuální podvratností a prolínáním jednotlivých plánů. Prostorotvorné vztahy zpochybňují čtení a také některé věci zůstávají záměrně obtížně identifikovatelné. Opakovaně se na jejích plátnech objevuje amorfní útvar připomínající slzu, jehož význam není jednoznačně ukotvený. Může to být stopa emocionálního prožitku, pozůstatek abstraktního optického vjemu i symbol samotného procesu vzpomínání. Podobně fungují průsvity nebo sestava obrazových situací. To, co člověk skutečně vidí, se prolíná se vzpomínkami, a výsledek osciluje mezi realitou, mentálním obrazem a projekcí.
Významným faktorem cyklu je také používání kontrastních formátů. Rozměrné panorama symbolizuje oblast asociovanou s minulostí, krajinou a trváním, zatímco menší či odlišně komponované obrazy přinášejí prvky, které tuto kontinuitu občas potvrzují nebo doplňují, ale dílem i narušují. Do zdánlivě historizující nálady vstupují momenty přítomnosti i chvíle vyvázané z konkrétního kontextu. Výsledkem je situace, v níž se jednotlivé časové roviny nedaří přesně oddělit. Minulost není uzavřenou kapitolou, ale aktivní součástí aktuálního pohledu.
Sama autorka zaujímá ne/závislou pozici pozorovatelky. Nesnaží se o melancholickou rekonstrukci světa ztraceného někde ve vzpomínkách ani o přesné lineární vyprávění. Zaměřuje se na mechanismy, jimiž se zkušenost ukládá do paměti a následně vrací v jiných souvislostech. Její výlet se tak stává modelem lidského vztahu k minulosti, cestou za něčím, co nelze plně obsáhnout, avšak co nepřestává formovat způsob, jakým vnímáme přítomnost i prostor kolem sebe.
MEDIA PARTNERS
bottom of page