top of page
Výlet
VERNISÁŽ: 7. 10. | 19:00
7. 10. 2026 - 7. 11. 2026
Nový obrazový cyklus Ester Knapové (1993) sice vyrůstá z osobní paměti, ale překračuje přitom rovinu autobiografického záznamu. Jeho východiskem jsou vzpomínky z dětství a také fotografické předobrazy pocházejí částečně z rodinného archivu. Autorka s nimi ovšem nezachází jako s dokumentem, spíš jako s proměnlivými nositeli zkušenosti, jejichž význam se v procesu malby vzdaluje od původní situace a otevírá se obecnějšímu čtení. Okolnostmi podmíněný děj je tak rozprostřený mezi konkrétním prožitkem, a tím, co si paměť postupně sama vytváří.
Ester Knapová malířsky pracuje s vizuální podvratností a prolínáním jednotlivých plánů. Prostorotvorné vztahy zpochybňují čtení a také některé věci zůstávají záměrně obtížně identifikovatelné. Opakovaně se na jejích plátnech objevuje amorfní útvar připomínající slzu, jehož význam není jednoznačně ukotvený. Může to být stopa emocionálního prožitku, pozůstatek abstraktního optického vjemu i symbol samotného procesu vzpomínání. Podobně fungují průsvity nebo sestava obrazových situací. To, co člověk skutečně vidí, se prolíná se vzpomínkami, a výsledek osciluje mezi realitou, mentálním obrazem a projekcí.
Významným faktorem cyklu je také používání kontrastních formátů. Rozměrné panorama symbolizuje oblast asociovanou s minulostí, krajinou a trváním, zatímco menší či odlišně komponované obrazy přinášejí prvky, které tuto kontinuitu občas potvrzují nebo doplňují, ale dílem i narušují. Do zdánlivě historizující nálady vstupují momenty přítomnosti i chvíle vyvázané z konkrétního kontextu. Výsledkem je situace, v níž se jednotlivé časové roviny nedaří přesně oddělit. Minulost není uzavřenou kapitolou, ale aktivní součástí aktuálního pohledu.
Sama autorka zaujímá ne/závislou pozici pozorovatelky. Nesnaží se o melancholickou rekonstrukci světa ztraceného někde ve vzpomínkách ani o přesné lineární vyprávění. Zaměřuje se na mechanismy, jimiž se zkušenost ukládá do paměti a následně vrací v jiných souvislostech. Její výlet se tak stává modelem lidského vztahu k minulosti, cestou za něčím, co nelze plně obsáhnout, avšak co nepřestává formovat způsob, jakým vnímáme přítomnost i prostor kolem sebe.
Okluzní fronta
VERNISÁŽ: 27. 8. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 10. 9. | 18:00
27. 8. 2026 - 3. 10. 2026
Nová výstava Jakuba Sýkory (1984) rozvíjí jeho dlouhodobou fascinaci vizuálními jazyky, které se tváří jako objektivní, a přitom zasahují do lidské každodennosti nebo psychiky mnohem víc, než se může zdát. Název projektu odkazuje ke známému meteorologickému jevu, při němž se studená a teplá fronta spojí do
jediného, komplikovaného celku, k bodu, kde se prvky řádu a chaosu neoddělitelně proplétají. Stejný princip se objevuje i v jeho nových obrazech. Jakub Sýkora v nich
navazuje na nepočetnou skupinu meteogeometrických prací z let 2018 a 2019, ale stejně jako tehdy ani teď se nesoustředí na konkrétní atmosférické fenomény. Svou pozornost věnuje především absurdní skutečnosti, že předpověď počasí, tedy něco, co zásadně ovlivňuje lidské emoce, nálady i běžné denní rozhodování – se vykládá prostřednictvím schémat, kódů a terminologie, kterým v podstatě nikdo nerozumí. Vědecký jazyk meteorologie se tak stává zvláštním druhem abstrakce, přesně definované, ale pro
běžného diváka hermetické, až komicky odtažité. Jakub Sýkora tuto iracionalitu překládá do malby, která se pohybuje mezi čistým gradientem a ambientními polohami, mezi opticky vytříbenou plochou a její záměrnou infiltrací textem nebo zpochybňujícími widgety. Formálně pracuje s dokonalostí, povrchem, který může působit téměř digitálně čistě, ale zároveň do něj vnáší „chybu“, drobný posun, zkrat, rušení signálu. Nejde samozřejmě o technické selhání, ale vědomé destabilizující gesto, potřebu narušit organizovanost, která by jinak byla možná až příliš sterilní, a vpustit do ní chaos, jenž je vlastní jak počasí, tak lidskému vnímání. Vzniká tak podvratná malba, která na první pohled vypadá jako absolutně kontrolovaná, ale při delším pozorování se rozpadá až na úroveň absurdního humoru, jemné ironie a nečekaných vizuálních situací. Jakuba Sýkoru zajímá geometrie, která nemapuje zákony reality, ale modifikuje ji a někdy i zpochybňuje. Geometrie, která se tváří jako systém, ale ve skutečnosti je další interpretací světa, stejně svévolnou jako meteorologické mapy, které se snaží předvídat nepředvídatelné. Okluzní fronta tak není běžnou sérií obrazů, ale i komentářem k tomu, jak si vytváříme řád tam, kde žádný není, a jak se tento řád vždy znovu rozpadá pod tlakem reality, náhody i lidské imaginace.
MEDIA PARTNERS
bottom of page