Dusk
VERNISÁŽ: 17. 6. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 25. 6. | 18:00
17. 6. 2026 - 18. 7. 2026
Soumrak. Stmívání. Tma skrývající okolní obrysy. Zmenšující prostor viditelný očím. Nitro, které bojuje se stále větší tíhou. Úzkost svírající srdce. Odhalenost těch nejzranitelnějších částí lidského bytí. Těžkost instinktivně táhnoucí k zemi. Stabilita zemského povrchu porostlá trávou. Dávající život rostlinám a stromům. Posílající energii do sněženek svítících i ve tmě. Dávající svou křehkostí naději, že znovu přijde světlo. Světlo, které prozáří tmu.
Laura Limbourg ve svých dílech pracuje s motivem temnoty, která ve stavech deprese zahaluje lidskou bytost. Nahota na jejích obrazech odhaluje skutečnou podstatu člověka bez masek, rolí či přetvářky, ve své nejhlubší zranitelnosti. Okolní příroda je pro ni vědomým způsobem, jak znovu nalézat rovnováhu. A motiv všudypřítomných sněženek rašících z trávy či ukrytých v dlaních odkazuje k naději, že po zimě vždy přichází jaro, svěží začátek.
Témata, která vypovídají tolik o dnešní společnosti, jejím nastavení, hledání smyslu a navracení se ke kořenům, rozvíjí Laura Limbourg od svých studií na Oxfordu. Často na jejích obrazech najdeme i ji samou. Nestaví se tedy jako umělkyně jen do role jakéhosi pozorovatele, ale i plně zainteresované lidské bytosti. Autoportrét, oči plné strachu, ruce zakrývající tvář, můry, ty motýlí i ty ve snech. Laura Limbourg rozkrývá (nejen) své nejistoty a hluboké strachy. Maluje přímo na nenašepsovaná plátna, bezprostředně bez přípravných skic, využívá často ředěných barev, jejichž vrstvení, slévání či vpíjení vysvobozuje motivy na plátně z jejich doslovné popisnosti. Ty takto naopak získávají opravdovost. Vyumělkovanost dnešního světa mizí. Zůstává hledání, ztrácení a nalézání sebe sama.
Hledáme soumrak, zatmění nebo úsvit?
Kurátorka: Anna Pulkertová
It must be the weather
VERNISÁŽ: 20. 5. | 19:00
KOMENTOVANÁ PROHLÍDKA: 13. 6. | 18:00
20. 5. 2026 - 13. 6. 2026
13. 6. 2026 - Pražská Muzejní Noc a Otevřené ateliéry
Otevírací doba: 15:00 - 22:00
Úniková fráze „To bude tím počasím“ obvykle slouží k trochu ironickému vysvětlování nevysvětlitelného. Gabriela Slaninková (1993) jejím prostřednictvím poukazuje na nálady a psychické stavy, které někdy přicházejí a odcházejí stejně nepostřehnutelně jako meteorologické změny. Zároveň je to klíč k obrazům, kde se realita prolíná s introspekcí a skutečné události se odehrávají víc v hlavě než okolním světě.
Její malby zachycují chvíle, v nichž tělo zůstává přítomné, ale mysl se od něj vzdaluje. Postavy nebo tváře dívek, které formátem často odpovídají reálné velikosti, se u ní ocitají ve více či méně definovaném osobním prostoru, kde se životní situace transformují do podoby melancholických obrazů duševních stavů. Tento pocit bezděkého ocitání se „mimo sebe“ je pro Slaninkovou charakteristický. Figury jsou zjevně součástí svého reálného tady a teď, ale zároveň se propadají do vlastního univerza, vnitřního prostoru bez jasného příběhového ukotvení. Události se rozpouštějí do atmosféry naznačující tíhu děje, který však není možné vidět, jen tušit.
Významnou roli hraje kolorismus. Gabriela Slaninková dokáže posouvat barevné ladění tak, aby se nenápadně podílelo na psychologii situace. Někdy je barevnost tlumená, jindy výraznější, její proměna může nevysloveně odrážet denní dobu nebo roční období, ale vždy je to vrstva, která je aktivní součástí scény. Tento motiv odpovídá obecnému principu „ne/pohybu“, který se nově objevil u jejích současných obrazů a podtrhuje napětí mezi bezvládnou fyzickou přítomností a mentální nedobytností.
A právě tady se její obrazy dotýkají něčeho obecnějšího. Okamžiků, kdy se člověk „vypne“, možná proto, že už není kam dál ustupovat. Nemusí nutně jít o dramatické zhroucení, jen o reflex přehlcené mysli, která naordinuje krátký výpadek. Třeba právě v tom to celé spočívá: na každého je toho někdy prostě už trochu moc. A nejjednodušší vysvětlení je jasné. To bude tím počasím.
MEDIA PARTNERS
