top of page
Odložený případ
3. 12. 2025 - 17. 1. 2026
Výstava Františka Skály Odložený případ může připomínat znovuotevřený spis,
který se po letech vrací na stůl. Autor se s jemnou ironií ujímá lehce detektivní, lehce
badatelské práce po vlastním tvůrčím osudu, aby v ateliéru i osobních archivech odhalil
někdy možná trochu pozapomenuté, nicméně stále živé a funkční „stopy“ své obsáhlé
umělecké činnosti.
Některé menší formáty, znovuobjevené v prachu dějin a počítače, sice mohou
vypadat ne/nápadně, přesto mají pevné místo v jeho dlouhodobých konceptech jako
drobné důkazní materiály, které monitorují Skálův komplexní umělecký příběh.
Nejstarší práce pochází z roku 1983, další prolínají následující dekády až do současnosti.
Nálezy z minulého století spolu s těmi aktuálními působí jako postupné svědectví o
kontinuitě i proměnlivosti Skálova vizuálního a materiálového přemýšlení.
Do výběru se stejně tak dostaly novější poloabstraktní plátna připomínající mapy
neznámých krajin, jako ne zcela identifikovatelné objekty, jež by ve spise zřejmě
figurovaly jako podvratné předměty nejasného určení a funkce. Aby byl případ
kompletní, nechybějí ani zástupci kultovních sérií, například Kytar či Tabulek, které
fungují jako nezaměnitelné otisky autorovy ruky.
Odložený případ není jen výběrovou miniretrospektivou, ale navíc ještě
rafinovaným vyšetřováním, v němž se jednotlivé fragmenty skládají do obrazu, který je
něčím důvěrně známý i nečekaně nový. Jistá nejistota ovšem zůstává: co je tímto sběrem
vlastně možné vypátrat?
Možná emotivní logiku, která propojuje zdánlivě nesouvisející práce. Možná
důkaz, že i odložené případy mají schopnost znovu ožít. Anebo potvrzení, že tvorba
Františka Skály je sama o sobě permanentní detektivkou, v níž se pointa nikdy nevyjeví
úplně, a právě proto je zajímavé pátrat dál.
Není tedy divu, že je spis Odložený případ veden jako otevřený, s poznámkou:
„Další šetření nutné.“
Když padáš, procitáš
5. 11. 2025 - 27. 11. 2025
CZ : Kresba jako záznam osudu, malba jako tělo paměti
Michaela Šindlerová rozvinula svůj výtvarný jazyk během studia na pražské UMPRUM a vzápětí přijala další výzvu v podobě magisterského programu na londýnské univerzitě Goldsmiths. Právě tato škola – jejíž profil formovaly výrazné osobnosti jako Tracey Emin či Sarah Lucas – naznačuje kontinuitu silných ženských hlasů v současném umění. Její přirozenost v kresebném projevu a schopnost brilantně vrstvit tvrdé a měkké barevné tóny do expresivního malířského gesta, činí z jejích obrazů silné emocionální výpovědi.
Zvláštní odvahu nachází v práci s českou kulturní tradicí – konkrétně s pověstmi a bájemi, které volně propojuje s vlastními fotografiemi z dětství i současnosti. Nejvýraznějším inspiračním zdrojem je pro ni Erbenova Kytice, která se proplétá její tvorbou jako vnitřní rezonance – spouští osobní narace a formuje vizuální symboliku. Reference na Kytici však nejsou ilustrativní. Michaela nevypráví konkrétní balady, ale vybírá si symbolické momenty a archetypy, které přetváří do transkulturního vizuálního kódu. Její obrazy tak oslovují napříč kulturními hranicemi – opírají se o základní konstanty lidské zkušenosti: ztrátu, tělo, mýtus.
EN: Drawing as a record of fate, painting as a body of memory
Michaela Šindlerová developed her artistic language while studying at the Prague Academy of Fine Arts and Design and then accepted another challenge in the form of a master's program at Goldsmiths University in London. This school - whose profile was shaped by prominent figures such as Tracey Emin and Sarah Lucas - suggests the continuity of strong female voices in contemporary art. Her natural drawing expression and ability to brilliantly layer hard and soft color tones into an expressive painting gesture make her paintings strong emotional statements.
She finds particular courage in working with Czech cultural tradition - specifically with legends and myths, which she freely connects with her own photographs from childhood and the present. The most significant source of inspiration for her is Erben's Bouquet, which intertwines with her work as an internal resonance - triggering personal narratives and shaping visual symbolism. The references to The Bouquet are not illustrative, however. Michaela does not narrate specific ballads, but rather selects symbolic moments and archetypes that she transforms into a transcultural visual code. Her images thus speak across cultural boundaries – they draw on the fundamental constants of human experience: loss, the body, myth.
MEDIA PARTNERS
bottom of page